Zlato Rýna – Richard Wagner
7. a 14. března 2026
Některé operní večery divák jen sleduje. A pak jsou takové, které se do něj uloží a ještě dlouho doznívají. Nové nastudování Wagnerova Zlata Rýna v Národním divadle patří právě k těm okamžikům, kdy jeden prsten dokáže změnit svět bohů i lidí. Nejde o operu plnou samostatných árií a efektních zastavení, ale o nepřerušený proud hudby, který publikum postupně vtahuje a nutí vnímat každý detail.
Zlato Rýna je zvláštní operní tvar, dramatický prolog bez klasického členění, kde hudba plyne jako řeka a jednotlivé obrazy na sebe navazují s téměř filmovou logikou. Už úvodní scéna rýnských dcer otevírá svět zdánlivé lehkosti, který se však okamžitě proměňuje Alberichovou kletbou a zrozením prstenu. Nibelheim přináší temnou, mechanickou energii, zatímco závěrečný obraz Valhally působí monumentálně a zároveň varovně. Jde o příběh o moci a ceně, kterou za ni každý zaplatí.
Hudební nastudování drží pevnou dramatickou linii a nechává vyniknout jednotlivé postavy jako živé bytosti. Orchestr zní plasticky a barevně, jako by byl dalším vypravěčem děje. Atmosféra večera nepůsobí okázale a právě v tom spočívá její síla.
Interpreti
Adam Plachetka (Wotan) vytváří vládce, jehož autorita je od počátku spojena s vnitřním napětím. Interpretace spojuje noblesu s lidským rozměrem a ukazuje Wotana jako postavu balancující mezi mocí a pochybností.
Pavol Kubáň (Donner) přináší energii a pevný hlasový základ, zatímco Josef Moravec (Froh) dodává inscenaci světlejší lyrickou barvu.
Štefan Margita (Loge), který se touto rolí loučí s operním jevištěm. Jeho Loge působí jako ironický pozorovatel stojící stranou děje, s přesnou dikcí a zkušeností, která dodává postavě klidný odstup. Loučení není vystavěno na patosu, ale na soustředěné interpretaci, jež symbolicky uzavírá významnou kapitolu české operní scény.
Tone Kummervold (Fricka) nabízí pevnou partnerku Wotana a vyvažuje dramatické napětí ženskou energií.
Alžběta Poláčková (Freia) přináší křehkost a přirozenost.
Rose Naggar-Tremblay (Erda) vstupuje na scénu s klidnou autoritou a patří k výrazným okamžikům večera.
Temnější rovinu inscenace drží Joachim Goltz (Alberich), jehož interpretace spojuje tragický rozměr postavy s dramatickou intenzitou.
Jaroslav Březina (Mime) přidává detailní hereckou kresbu a energii, která podporuje dramatický vývoj.
František Zahradníček (Fasolt) působí lidsky a citlivě, zatímco Zdeněk Plech (Fafner) přináší temnou autoritu a hlasovou jistotu s noblesní wagnerovskou váhou. Jeho výrazný bas dodává scénám s obry pevný hudební základ a jasně vykreslený charakter postavy.
Rýnské dcery – Jana Sibera (Woglinde), Michaela Zajmi (Wellgunde) a Kateřina Jalovcová (Floßhilde) otevírají večer lehkostí a pohybem a vytvářejí kompaktní ansámblový obraz.
Taneční podoba Erdy v interpretaci Adély Abdul Khaleg je krásná.
Celkový dojem
Inscenace nabízí současné čtení Wagnerova mýtu a nechává divákovi prostor k vlastní interpretaci.
Závěrečný obraz Valhally nepůsobí pouze triumfálně, ale i jako tiché varování, že jeden prsten vládne všem a jeho cena se teprve ukáže.
